Administrátorka tohoto blogu :)

23. prosince 2012 v 16:08 | K.M.Valentová |  Něco o autorce

Když jsem zakládala tento blog, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla dojít až tak daleko, tedy pro mě je čtivost mých článků velkým úspěchem, pak se k tomu připojila výhra v soutěži a já jsem se rozhodla, že dokud budu mít o čem psát, tak tento blog bude stále tepat články. Pak mě někdo "osvítil" znova a jen tak z hlouposti byla založena FB stránka, netřeba dodávat jakou mi dělá radost, když i tam přibývají "fanoušci." Pak jsem si říkala, že jsem na začátku jen stručně popsala, kdo jsem a tím spíše, čím se budou stránky zabývat, tudíž bych se Vám teď chtěla představit více, abyste si i vy o mě samotné mohli udělat jakýkoli "obrázek."

Jako předtím začnu svým jménem, opravdu se jmenuji Katrin Marie, druhé jméno mi bylo uděleno při křtu a následně ho maminka nechala zapsat i na matrice, a tak jsem tedy získala tyto jména. Mezi mé další koníčky patří politika, na kterou mám také svůj vlastní pohled, kreslení úhlem, četba, turistika. Z celého srdce miluji přírodu, hlavně lesy a hory, to je můj neuvěřitelný nabíječ a zdroj energie. Jsem věřící, tedy mamka mě nechala pokřtít v římskokatolickém kostele, takže jsem takto od mala byla vedena, ovšem opět nesouhlasím se vším co církev dělá či jaké názory hlásá, tudíž by se dalo říci, že mám svou víru. Pohled na svět je optimistický, to jen na některé typy lidí pesimistický. Nekouřím, nepiji, celkově k této tématice mám odmítavý postoj. Ve svém volném jsem nejraději ve společnosti psů, protože mi dali a naučili více než lidé. Jak bych se sama popsala? Nejspíš jako úplně obyčejnou šestnáctiletou holku, vlastně se nerada popisuji protože nejlépe mě zná okolí, člověk jako takový sám sebe vidí jinak, než ostatní jeho, tudíž z tohoto důvod nechávám toto téma osvým způsobem otevřené. Můj životní cíl není jeden, vlastně jsou dva, ale myslím, že oba dva jsou stěží dosažitelné, jenže si za nimi půjdu dál, zatím se mi plní vše co jsem si stanovila, tak uvidíme jak to půjde dál. Chtěla bych jednak změnit politiku v tomto státě, ale jsem jen jedna z 10 500 000 osob, v této republice, a ještě z úplně malinkého městečka, jenže nevzdám se této představy, že se mi to jednou podaří. Druhý sen, který bych si chtěla splnit je boj za práva zvířat, a jelikož jsem opravdu milovníkem psů, tak především jich. Určitě bych chtěla pomáhat nějak postiženým psům, protože tato práce mě naplňuje nejvíc ze všeho. Co nemám ráda? jednoznačně faleš, lež, pomluvy, vybíjení zlosti ať už na lidech či zvířatech. Také nesnáším když se někdo ohání pravdou a sám jí pak není schopný přijímout. Nerada se hádám vlastě se hádkám vyhýbám, jsem spíše pro "diplomatické" řešení, když už na mě tedy někdo "vyjede" snažím se mluvit klidně co jen to jde, než taky explodujou nervy mě :D! Své názory nikomu nenutím, ale nemám ráda, když se mi je pokouší vyvrátit někdo jiný, v případě, že se mě o tom snaží přesvědčit delší dobu, tak mu razantně vysvětím, že mě v tomhle opravdu nepřesvědčí. Musím se spálit sama, protože popálená ruka je nejlepším učitelem, pak začneme věřit, že oheň pálí!


Nejprve jsme bydleli nechci říci ve městě, i když je dnes za město považovaná, ale řekněme ve více obydlené vesnici, poté jsme se odstěhovali dál od centra, takže jsem od tří let vyrůstala zde, mezi domy, lesy, loukami, rybníky, polemi a také mezi lidmi, u kterých převažuje chov domácích zvířat včetně psů, kteří jsou u ročníků mých dědečků bráni převážě jako hlídači. Už od malinka jsem jaksi měla svůj vlastní svět, chytala žáby, kobylky, šneky a všelijakou havěť, hlavně prarodiče mě vždy učili být sama sebou a mít ke všemu otevřený přístup, ale také disponovat a prosazovat svůj názor, pokud je oprávněný, jenže jak to tak bývá bohužel někdy jdu hlavou proti zdi. Jako tří leté dítě odtržené od svých městských návyků a dětských přátel, mi nezbývalo nic jiného než se přizpůspobit tomuto životu, neměla jsem žádné kamarádky holky, ale jen dva kluky, tudíž mi nezbývalo nic jiného než s nimi skákat po střechách, říct jednomu z příbuzných aby mi koupili kuličkovou pistol nebo si raději vzít lopatku a začít si kopat bunkr, kdyby náhodou nepřátelská linie zaútočila. A protože mi chyběla dívčí přítelkyně plně jí nahradila prarodičů fenka, Astinka, byla křížencem německého ovčáka a něčeho? Rysově a povahě však převládal NO. Nikdy mi nepřišlo zvláštní, že jsem raději ve společnosti psů, než lidí, ať už probíhaly jakékoli oslavy a děda nechtěl pustit Astu ven, prosila jsem ho tak dlouho dokud jí opravdu nepustil, pak jsem byla raději s ní na trávě než s nimi u stolu. Kdykoli jsem potkala jakéhokoli psa, hned jsem obtěžovala majitele otázkou "Mohu si ho pohladit?", mám pocit že všichni byli tak velkorysí, že mi to povolili, když jsem jezdívala s prarodiči na výšlapy také s Námi jezdila fenka zlatého retrívra Sherryl, většinou se stávalo, že jsem úplně zapomněla na babičku a dědu a pokračovala v túře s majiteli, které jsem také bombardovala jednou otázkou za druhou.

Chodívala jsem k jedné sousedce, která měla kříženku jež můžete vidět na fotce FB stránky, tam jsem také trávila spoustu času, až to došlo tak daleko, že jsem začala přesvědčovat rodiče aby mi pořídili vlastního psa, bylo mi tehdy možná sedm nebo osm, přesto jsem věděla, že CHCI psa za každou cenu, jediné čeho jsem se dočkala byla morčata jo a křečci. Mamka do bytu psa nechtěla, říkala, že mám psa pět minut od Nás u prarodičů. Tak jsem to začala řešit po svém a každého tuláka, kterého jsem potakala hned vzala před barák, popřípadě nahoru před byt a dělala psí oči, nikdy se mi však nepovedlo ani jednoho umístit k Nám, když už jednou mamka povolila, přišel pan otec a bylo po všem. Když už mi bylo kolem dvanácti let začala jsem Astu brávat na procházky, bylo mi jí líto, vodítko používala prakticky jen když šli na očkování. Musím řici, že ze začátku to byla pěkná zabíračka tahala na všechny strany já za ní vlála jako hadr na větru, štěkala na každého psa za plotem, a tak nějak mi došlo, že to chce jen trpělivost. Po třech měsících se mi povedlo stabilizovat její chování o 50%, už konečně ignorovala psy za plotem a ty kolemjdoucí také, se tam ještě zatáhla, ale to se také brzy spravilo, když jsem jako, dvanáctileté dítě viděla, co se mi povedlo, měla jsem jí ještě raději a psi se stali součastí mého srdce a života, samozřejmě k tomu přispělo i mnoho dalších faktorů, jenže to by bylo na další dva články.
Ještě jsem "měla" černého pudla, říkávala jsem mu Beny, měli jsme si ho dokonce nechat, jenže pak mamka otěhotněla a Beny se vrátil zpět k majitelce, paradox byl, že majitelka bydlela asi deset minut ode mne, takže jsem za ním pravidelně asi měsíc chodila, vždycky přeskočil plot a utíkali jsem ke mně, kde jsem si spolu hráli, byl moc učenlivý a také rád, že se může předvést.
Pak mě asi před rokem napadlo, jestli se někdo zajímá o psí myšlení, řeč a celkově o psa jako takového hlouběji, napadlo mě založit si o tom blog, jenže ještě před tím jsem se chtěla podívat jestli existují takové osoby i jinde ve světě, první koho jsem našla byl český "psycholog" pan Desenský, dále jsem našla Cesara Millan a další uznávané cvičitele, takže jsem si řekla proč to nezkusit, nechtěla jsem nikomu své názory nutit, protože se řídím tím, co mi říkali, aby si každý udělal vlastní úsudek a za tím si také stojím, a stát si budu, prostě jsem se chtěla jen podělit o své názory a díky Vám se mi tento sen plní a daří.

"Vlastně se nedá vyjádřit vše jen slovy, protože to všechno je tak nějak uvnitř v Nás. Psy miluji, budu je milovat a bohužel budou vždy mými nejlepšími přáteli, učiteli a rádci v životě. Kdykoli řeknu, že musím domů za svým čtyřnohým přítelem, lidé si mě začnou měřit divným pohledem, většině připadám divná, ale no a co?! Nechci být jako oni, nechci patřit do té uspěchané společnosti, kde si každý zavidí skoro i značku toaletního papíru, chci být taková jaká jsem a nebudu se měnit proto, že to společnost vyžaduje, budu se měnit tehdy, jestliže uvidím na svých psech, že taková jaká jsem se jim nelíbím, a to si pište, že i na takové věci oni umí poukázat. Víte, když se podívám do jejich očí vidím v nich ještě tu nezkaženost a tu divokost, která jim proudí po celá staletí v žilách, co s Námi žijí, a přesto se nezměnili a nezkazili se, tak proč bychom takto nemohli žít i my, asi je to jen otázka výběru, protože každý na výběr máme, já jsem si tedy vybrala tuto cestu a klidně zase hlavou proti zdi půjdu, protože tak nějak uvnitř vím, že je to správné."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ©PT-4Fans| Sunny ©PT-4Fans| Sunny | Web | 23. prosince 2012 v 16:16 | Reagovat

Si naozaj pekná aj tvoj psík :)

2 psych-pejsku psych-pejsku | E-mail | Web | 23. prosince 2012 v 17:27 | Reagovat

[1]:
Děkuji! :))

3 cesky-horsky-pes cesky-horsky-pes | Web | 4. února 2013 v 20:41 | Reagovat

máš moc krásný blog!! Tvé názory jsou opravdu k zamyšlení. Vzpomínám si, jak jsem se jednou naší fence podívala do očí a ona jakoby mi řekla : Já vím, co ti je... a v tu chvíli jsem věděla Pes je duše tak věrná a křehká, nezkrocená vlivem lidstva ale i přesto mnohem více chápavá a upřímná než ta lidská. Proto vždy, když mám nějaké problémy, tak si vzpomenu, že jsou na světě mnohem důležitější věci a že zde bude vždy někdo, kdo bude při mně stát. To je moje fenka...

4 Kiki Lern Stadhed Kiki Lern Stadhed | 6. června 2013 v 18:28 | Reagovat

No moc písmen a čárek nůdá číst a to nechápu prostě nuuuuuda :-!  :-x  O_O  [:tired:]

5 Kiki Lern Stadhed Kiki Lern Stadhed | 6. června 2013 v 18:29 | Reagovat

Né ,dělal jsem si srandu ten blok je úžasný jen tak dál :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama